"Proč se mě kluci báli?"

Nedávno se mě jedna žena na přednášce zeptala, jak to máme my avantgardy s ženstvím a vztahy. Pokusím se na tuto otázku alespoň částečně najít odpověď a budu velmi vděčná za vaše komentáře.

Já jsem si nikdy nemohla stěžovat na nezájem kluků. Líbila jsem se jim, uměla jsem je zaujmout, najít společné téma k rozhovoru, bavilo mě i hrát fotbal a podnikat kde co, rozuměla jsem si s nimi víc než s holkami. Vlastně mám z období dětství a dospívání jen jednu kamarádku. Nebyla jsem hlučná, středem pozornosti, spíš jsem měla takovou řekněme přirozenou autoritu.

Se začátkem puberty jsem se začala dost zaoblovat, připadala jsem si ještě víc divná a nepoužitelná, a ještě více se uzavřela do sebe. Můj romantický tatínek se mnou přestal komunikovat, vlastně mi stále vyčítal moje kila (nevyrovnal se s mým přerodem z holčičky v ženu). Po nějaké době jsem si uvědomila, že se i přes tato nabraná kila stále klukům líbím (nebo právě proto? :))

Už téměř rok zpracovávám problematiku svého zapikaného ženství. Procházím ozdravným procesem, kdy mi tato otázka (název článku) přišla na mysl. Já jsem dostala od své zlaté elegantní maminky jednu zásadní radu do života: „Jestli nechceš být v životě sama, jestli chceš mít rodinu, tak prostě nemůžeš být taková, jaká chceš! Musíš se umět přizpůsobit." A já jsem tomu na hodně dlouhou dobu uvěřila a nahrála si tento program do hlavy…

V období dospívání se mi opakoval pořád dokola stejný příběh. S nějakým klukem jsme si padli do oka, začali jsme spolu chodit a poznávat se. Po nějaké době jsem měla pocit, jako by zařadil zpátečku. Nechápala jsem proč? Scénář se pořád opakoval. Kluk mi nikdy neřekl – nehodíme se k sobě, líbí se mi jiná holka, už mě to nebaví… Prostě tak nějak bez komentáře vycouval. Nechápala jsem, co se stalo, proč to tak je. A teprve teď jsem si všechno dala do souvislostí.

V období dospívání se začala ozývat ta moje divoška, ženská síla začala pomalu vystrkovat růžky a klubat se ven ze tmy na světlo. Kluci ke mně byli přitahováni jako můry ke světlu, ale ne jako k sexy dračici, ale jako k matce, ženské energii, symbolu ženství. Já jsem je vlastně podporovala, rozuměla jim, někdy je i chránila a opatrovala. Oni pak podvědomě zacítili tu moji velkou vnitřní sílu, které se ale zalekli a vzali do zaječích. A já, abych nezůstala sama, jsem tu sílu v sobě vědomě potlačila…

Teprve při studiu na VŠ daleko od domova jsem začala tu svou vlčici zas pomalu probouzet. Dokonce jsem dvakrát vycouvala z velmi perspektivních vztahů (dle mojí maminky – první dovolená v Jugoslávii, první dítě…), když jsem zacítila velmi silně omezování a potlačování mojí svobody. Dávala jsem si pozor, aby mě zas někdo nezranil, a tak jsem se rozcházela jako první. Nakonec jsem sedla na lep tomu nejhoršímu dravci – svému prvnímu manželovi.

Znáte příběh o Modrovousovi z knihy C. P. Estés - Ženy, které běhaly s vlky? Tak to je přesně můj příběh. Já jsem byla vlastně cílevědomě učena vzdát se dravci, zalíbit se mu, a tak potlačit svou ženskou intuici. Byla jsem lapena pro svou naivitu a nezkušenost. Vzpomněla jsem si, jak mi přišlo varování těsně před svatbou, že si ho nemám brát. Ale co by tomu řekli naši? Vždyť už spolu 4 roky chodíte a pak se rozejdete! Co by tomu řekli lidi? Vždyť už máš nejvyšší čas se vdát a mít dítě! Nakonec jsme se stejně rozešli, ale to už jsme měli tříletou dceru.

Svému prvnímu manželovi jsem nesmírně vděčná za tuto životní lekci. Díky ní jsem si uvědomila, že já mám svobodu k tomu, abych využila sílu dravce, který na mě zaútočil, k tomu, abych jeho sílu otočila, transformovala a využila pro své potřeby. Tak jedná divoká žena. Učme se od ní. Naším úkolem je vytvořit zdravé tvůrčí prostředí, ve kterém jsme propojeny s naším vlastním nitrem, inspirací a divokou povahou. Jen v takovém prostředí mohou umělci tvořit, milenci milovat a léčitelé léčit.

Zpětně jsem si promítla, že téměř všichni zásadní kluci nebo muži mého života byli okázalí. Takže ať by volba padla na kteréhokoliv, zřejmě životní lekce a ponaučení z ní by proběhlo velmi podobně. Ale já si musela vybrat toho, kterého mi holky nejvíc záviděly.

Opět se budu opakovat, ale musím poděkovat Táně za své uzdravování. A také mockrát děkuji Vendulce Čermákové za její sdílení v OC avantgardní skupině, které bylo velmi inspirativní a přivedlo mě k zamyšlení nad otázkou ženství u avantgard. A jak to vnímáte vy?

Avantgardní uzdravující se dračice Aly Pourová


 
       
  alavonbreite.cz a.pourova@seznam.cz Jablonec nad Nisou, Liberec Facebook
počítadlo